25. březen - Slavnost Zvěstování Páně a den úcty k nenarozenému životu
25. březen, Slavnost Zvěstování Panně Marii
J. Pelczar, Ježíš Kristus vzorem a mistrem kněze
ve svém skrytém životě
X. Ježíš Kristus v lůně Mariině
učí milovati povolnost, sebranou mysl, mlčení a sebeumrtvení.
I. Z lásky k nebeskému Otci a k lidem
se Pán Ježíš podrobil zákonům lidské přirozenosti,
i když pro něho velice ponižujícím
a po devět měsíců uzavřel se v životě Mariině
jako v temném a těsném vězení.
Ten, který všemu vládne, stal se dobrovolně vězněm,
aby za nás odpykal trest, jaký jsme zasloužili,
splatil naše dluhy a osvobodil nás od vězení pekelného.
Pán Ježíš je v lůně Marie Panny na ní plně závisí.
neboť v ní má svůj byt, z ní bere pokrm, jeho srdce se živí jejím se živí krví jejího srdce,
její ochraně vděčí za svůj život;
jí se podrobuje ve všem;
zůstává v takové závislosti na Nejsvětější Panně,
jako každé dítě na své matce;
činí pak to proto, že chce vysoko povznést důstojnost Bohorodičky
a nás naučiti povolnosti a pokoře.
Buď tedy poslušný své vlády a jdi ochotně tam, kam tě posílá,
poznej v tom rozkaz vůle Boží;
a neusiluj o změnu místa, kde se nacházíš,
pokud ti Prozřetelnost neukáže, že tě chce vidět jinde.
Nejsvětější Matku pokládej za svoji paní a průvodkyni,
která má tebe nejen krmí Chlebem Nebeským a chlebem pozemským,
ale též nad tebou vládne a řídí tvé osudy.
Plně se vlož do jejich rukou.
*
II. Pán Ježíš žil v lůně Marie Panny v samotě, neznámý lidem
a znám jen Otci Nebeskému,
který na vtělené Slovo pohlížel se zalíbením,
a na Nejsvětější Matku,
která se pohroužila úplně do rozjímání o svém Synu a do milování;
a andělům Božím,
kteří svého Pána v lidském těle neustálou ctí obklopovali.
K podobné osamocenosti odsuzuje se Pán Ježíš v Nejsvětější Svátosti
po tolik hodin dne i noci,
kdy kostely jsou zamčené a nikdo z lidí se mu neklaní.
Jaké tu naučení pro člověka, od přirozenosti dychtícího po cti a lásce,
který nemůže toho snést, že mu lidé odpírají slávu, poctu, vážnost, přízeň,
že ho pomíjejí, že se o něj nezajímají anebo jím i pohrdají.
Jaká to hanba pro ty křesťany,
kteří cení toliko život vnější
a nemají zalíbení v životě vnitřním, v sebrané mysli a v rozjímání.
Pamatuj,
že všeliká velikost a světská sláva je marnost a trápení ducha,
neboť jen Bůh je veliký
a v Bohu jen naše světlo, bohatství a štěstí.
Ty buď vždy pokorný, i kdyby tě Bůh povznesl vysoko
a netouži po tom, abys byl ctěn a milován!
*
III. Samota Pána Ježíše v lůně Mariině byla spojena s neustálým mlčením,
neboť po devět měsíců nepromluvil ani slova.
Mlčel též jako novorozené dítě,
přizpůsoboval se obyčejnému řádu lidské přirozenosti,
ačkoliv již jako nemluvně mohl mluvit
a svou moudrostí svět naplnit podivením.
Později mluvil jen tehdy,
když to vyžadovala sláva Boží a prospěch duší,
a mluvil tak, že i nepřátelé museli vyznat:
„Nikdy tak člověk nemluvil“ (Jan 7,46).
Nyní pak v Nejsvětější Svátosti neustále mlčí,
ačkoliv nepřátelé jej urážejí a rouhají se mu.
Proč ne všichni věřící v tom nenásledují Božského Mistra?
Proč mnohým z nich je mlčení tak obtížné,
ano i tehdy, kdy třeba mlčet, a v řeči jejich tolik přestupků?
Však i ty pamatuj,
že „kdo nedává uzdu na svůj jazyk, pro toho je náboženství marné. (Jak 1,26)
a opět, že je čas mluvení a čas mlčení (Eccl 3,7).
Nevypusť z úst „slova prázdného“,
a tím méně klamného, zlostného neb neskromného;
v jistých pak dobách, zvláště v čas modlitby,
přede mší sv. a hned po mši sv. zachovej mlčení.
*
IV. Pán Ježíš v lůně Mariině odsoudil se k úplné slabosti,
jaké podléhá každé dítě před svým narozením,
a tím i stálému umrtvování smyslů, což tím citelněji poznával,
protože hned od první chvíle měl dokonalé užívání rozumu.
Před jeho duší mu stále vyvstávali
– hříchy lidské a tresty za ně zasloužené,
jako i muka a ponížení, která měl snést pro vykoupení lidí;
a z toho vznikala bolest na duši i na těle.
Mohl uspíšit chvíli narození svého, ale neuspíšil jí,
řídil se Otcovou vůlí,
a zároveň se podrobil zcela vůli Matčině:
„Sám sebe zmařil, ponížil se, byl poslušný až k smrti a to smrti na kříži (Flp. 2,7.8) a dále ještě a sice do konce věků v tajemství oltářním.
Také život tvůj,
má být stálým přemáháním sebe, stálým sebemrtvením,
připomínej si Ježíše odsouzeného v životě Mariině na nevoli a útisk.
Pane Ježíši, jak jsem nepodobný Tobě!
Ty stal jsi se pro mne vězněm,
a já nechci nést Tvoje břemeno, ač jest to břemeno sladké!
Ty si libuješ v samotě, a já hledám stále roztržitost a hluk.
Ty mlčíš, a já si hovím v povídavosti.
Ty se zříkáš všeliké potěchy a své vůle,
a já toužím jen po svém uspokojení a chci plnit vlastní vůli.
Od této chvíle chci se polepšit.
Jen Ty mi dej „chtít a vykonat“.