3. velikonoční neděle

25.04.2020 19:44

3. neděle velikonoční A

Ježíš je pravý učitel.

Učedníci jdoucí do Emauz se během hovoru postupně uvolní.

Začíná působit jiskra přátelství.

Zvou neznámého ke stolu.

Ježíš se jim zjevuje ve znamení,

které je jim dávno a důvěrně známé: v lámání chleba.

Najednou je jim Ježíš blízký.

Všechno černé vidění je pryč.

Je tu radostná vzpomínka: což nám srdce nehořelo?

 

Otvírají se jim oči: tu stejnou skutečnost vidí jinak.

To, co bylo zdrojem smutku, je zdrojem radosti.

 

Hoří jim srdce – hned utíkají zpět, oznámit, co prožili:

cítí potřebu říci svou zkušenost dalším, poselství už se nedá potlačit

radostná zvěst tvoří komunitu, rodinu.

 

Ježíš nejen oznamuje,

ale ohlašuje program spásy a zažíhá každé lidské srdce.

Oni neříkali: „to bylo krásné kázání“,

ale říkali: „rozehřál naše srdce, ukázal se jako přítel“.

 

Ježíš léčí zahořklá srdce Božím plánem,

který se jeví jako nepřijatelný:

Svět je příliš ošklivý, aby byl přijat, není-li milován!

 

Jak se Bůh může dívat na tolik zla? Na to není odpověď.

Snad jen jediná: nechat se zahalit, odít láskou Boží.

Ježíš i dnes žije, i dnes je schopen dát milost, svobodu, lásku.

Ale nestačí slova a úvahy, je třeba zapálit srdce:

otevírat Písma a vysvětlovat.

Aby zároveň bylo poznat čeho, nebo koho je naše srdce plné.

 

Slovo evangelia není nikdy abstraktní.

Že bych snad o něm mohl říci: co má evangelium společného s mým životem?

Jakýkoliv stav člověka je možno vyložit z hlediska spásy.

Je zde pro tebe radostná zpráva: tvůj problém se dá vidět z jiného úhlu.

Zmýlil ses v posuzování svého stavu.

To, po čem toužíš, je možné.

 

Bůh má v rukou tvůj život. Zná tě tvým jménem.

Jsi před ním jako tvor důstojný a důležitý.

Bůh našich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Ježíšův, Bůh mých rodičů a předků,

Bůh na kterého jsem zapomněl, tento Bůh je mi nablízku.

Jsem napojen na Církev, na tradici důvěry v Boha.


Všude je s láskou spojena oběť. Dokonce mírou lásky je oběť.

My říkáme láska, miluj a myslíme na radost, potěšení, pokoj, zabezpečení, jistotu.

To všechno jsou plody lásky. Mírou lásky je oběť.

Chci-li změřit lásku, pak musím hledět na oběť: co mě to stojí, co jsem ochoten dát.

Chudým se právem zdá, že dávají dost.

Ale ono „dát“, které proměňuje se rovná smrti.

 

Pak teprve platí, že Bůh to, co je malé, slabé, bezmocné pro nás lidi, to Bůh posuzuje jinak.

Lidmi zavržený byl povýšen. Bůh obrací lidská zdání tím, že oslavil Ježíše.

Bůh strhl lidská zdání. Co musí strhnout v mém životě, v mém pohledu?:

Vědomí zbytečnosti, marnosti, neužitečnosti, zoufalství a beznaděj?

Ty, Pane, to můžeš zvrátit.

Ježíš ukazuje nový svět v odpuzujících skutečnostech.

Změní hodnoty v mém životě.

Převracející zásah Boží moci.

To je moc, která vzkřísila Ježíše.

Tato moc nám dává naději.

To nejnemožnější se pro nás může zjevit jako mé vzkříšení.

Jako brány k novým, nečekaným skutečnostem.

Ježíšova osoba, setkání s ním má následek:

buď změnu života, nebo lidé odcházejí, nechávají ho.

Kdy já, který jsem potřebný, odcházím a kdy zůstávám?

Co všechno musím odstranit jako překážku, abych byl sám sebou?

Budu-li sám sebou, jsem Boží obraz, obraz Tvůrce.