4. neděle postní A

21.03.2020 18:45

4.neděle postní, A

 

Svoboda, pokoj, štěstí – hodnoty, které nám nabízí Pán Ježíš.

Hodnoty, které tak často postrádáme.

Nesvoboda, otroctví, nepokoj, neštěstí mívají jen jednu jedinou příčinu.

Tou příčinou je lpění.

 

Co je to lpění?

Stav citové závislosti zapříčiněný přesvědčením,

že bez té či oné bytosti či věci nemůžeme být šťastni.

 

Na lpění je tragické to,

že pokud předmět lpění nezískáme, přináší nám to bolest.

 

Získáme-li ho však, nepřinese nám ani štěstí, ani svobodu, ani pokoj

– pouze záblesk nadšení, po němž následuje znuděnost

(malé dítě něco chce a pak odhodí).

A vždycky jej provází obava,

že to, k čemu jsme přilnuli, můžeme klidně ztratit.

 

Je jen jediný způsob, jak nad lpěním zvítězit. Zbavit se ho. Jak?

Podívejme se na každý předmět či osobu, na kterých lpíme, zvlášť.

To jen já je chci, oni (věci i osoby)

často jen trpí můj zájem a mé pošetilé lpění.

 

Stačí se z věcí pouze těšit a nechtít se k nim poutat.

Ušetřit si veškeré úporné snažení je ochraňovat a věčně u nich stát na stráži (stejně si smrt všechno vezme bez ptaní).

 

Naučme se těšit z vůně tisíce květin,

nemusíme lpět na jedné, či trpět, nebude-li na dosah.

 

Ve světle takového pohledu žádná pouta nepřežijí.

Ale to světlo musí zářit nepřetržitě, aby bylo účinné.

Lpění může přežívat jen v temnotách klamných představ.

Boháč nemůže vstoupit do království Božího ne proto, že chce konat zlo, ale proto, že raději zůstává slepý.

 

Temnota je lpění na stvořeném a

světlo je lpění na Bohu.

Stojí proti sobě a nemají žádnou podobnost.

(2 Kor 6,14): „Co mají světlo a tma společné?“

 

Lidská duše není schopna přijmout světlo sjednocení s Bohem,

dokud v ní sídlí náklonnosti a příchylnosti ke stvořenému.

 

A zde může dojít k nedorozumění.

A během věků k nedorozumění často docházelo.

 

Vždyť Bůh je Tvůrce světa,

a vše, co stvořil je nejen dobré,

ale je to i jediný prostředek spásy pro člověka.

 

V protikladu stojí to, co je v mém srdci.

Totiž na co já se dívám, co si dám před oči, co mě zajímá.

Vidím-li svět skrze Boha, pak vidím správně.

 

Chci-li vidět Boha skrze svět, může se mi stát,

že Boha neuvidím a nenajdu, protože už samotný svět je překrásný.

 

Nechtějme hledět jen na tvorstvo a na Jeho krásu.

Nechme se uchvátit Stvořitelem.

Výlety, hory, moře, cizí kraje… Stvořitel má sídlo v mém srdci.

Nemusím nikam jezdit. Mnich necestuje.

Odpověď na moji modlitbu mě očekává v kostele: u svatostánku.

Tam je přítomen pravý Bůh a pravý člověk, ve způsobách chleba a vína,

v Eucharistii, s Tělem a duší, s lidstvím a božstvím.

 

Kdo uchvacuje z věcí této země více nežli je nutno k udržení života, k dílu poznání a lásky, je spolupracovníkem smrti. Otokar Březina, Esej Mír

 

 

Člověk je tak stvořen,

že pouze Bůh mu může vyhovovat,

že pouze Bůh ho může naplnit.

 

Snadno to poznáme:

kdykoliv po něčem toužíme, něco chceme,

o někom si myslíme, že bez něho nemůžeme být…,

jakmile dosáhneme svého, téměř hned se nám to omrzí

a naše touha a chuť jde zase dál…, dál až k Bohu.

 

Proto je třeba ne hledat a lovit ve světě,

protože chutných a krásných věcí je mnoho,

ale nechat svět světem a zaměřit se na Boha.

 

Slepec od narození měl jedinečnou a nepochopitelnou výsadu. Touto výsadou je to, že dříve, než uviděl cokoli ze stvoření, pohleděl na Ježíšovu tvář. Slepec prozřel, aby viděl Ježíše s takovou jasnozřivostí, že není možné s ní žádnou srovnat. V tomto smyslu je možné se domnívat, že nepřestal být slepý ke všemu, co nebylo Ježíšem.

 

Svět nabízí tolik možností ne proto,

abych všechno ochutnal a všechno vyzkoušel,

ale proto, aby na každého bylo pamatováno,

a aby každý přiváben krásou a dobrotou světa tím usilovněji hledal Boha,

který je všeho Dárcem.

A já, naladěn chutí světa zvedám hlavu a směřuji k Bohu.