4. neděle postní B

Kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností ...

posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky,

až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku.

„Duše nenachází chuť a útěchu v Božích věcech“:

Stává se totiž, že někdo nevkládá náležité úsilí

do celku duchovního života i do samotné modlitby.

Někteří velmi rychle vstupují do „zvyku“

a do sebeuspokojení z vlastního života s Bohem

a přestávají na sobě pracovat.

Nejedná se o sporadická zanedbání, ale o stav duše.

V čem se projevuje zanedbání?

Když se nezachovává mlčení, neplní se povinnosti stavu,

zanedbává se modlitba a nedbá se na srdce v době modlitby

(srdci se nechá volnost: nač myslí, čím se zabývá),

chová se odpor k některým bližním, uspokojuje se zvědavost.

Jde o vědomé podléhání vlastním smyslům a pocitům.

Ony v nás stále žijí a tíhnou ke svému uspokojení.

Na počátku jsou to malá zanedbání.

Pokud jim člověk nezačne rozhodně odporovat,

nebo je považuje za něco, co setkání s Bohem nemůže překážet,

dovolí si rychle vážněji překročit normu.

Tak upadá do otroctví smyslů a pocitů.

V tomto dobrovolném upadání do nedokonalostí

– a co hůř – nejednou do lehkých hříchů se uzavírá Bohu.

Tehdy v člověku vzniká nové pouto ke stvořením,

dělají mu radost zbytečné rozhovory,

a tak už člověk necítí onu touhu po Bohu, jež byla na počátku,

a proto upadá do vyprahlosti.

Důsledkem dobrovolných zanedbání je vlažnost v Božích věcech.

Takový člověk ve skutečnosti dochází k praktické lhostejnosti.

Nepovažuje pak za nic dobrovolné všední hříchy.

Ony však postupně umenšují zanícení Boží lásky

a mohou vést k naprosté vlažnosti.

Když v takovém stavu nadejde příležitost k těžkému hříchu,

nedokáže mu odporovat.

Takovému člověku nezáleží na přátelství s Bohem.

Modlitba je utrpením proto, že upadl do otroctví smyslů,

a proto při ní prožívá muka. V důsledku toho snadno modlitbu opouští.

Obrácení je odmítnutí všeho, co odvrací od Boha.

Je to zaměření k Bohu a k tomu, co k Bohu vede.

Znamením Kristovy smrti na těle i duši člověka je kající postoj.

Kající postoj stojí na stráži pokroku ve svatosti,

kterou jsme získali při křtu.

Kající postoj však zaniká bez kajících skutků.

Tedy kromě ducha pokání a ctnosti pokání

je třeba také vnější pokání, kající skutky, asketický život,

ve kterém zvláštní místo

musí zaujímat vláda nad tělem skrze půst a zdrženlivost,

vytrvalé konání stavovských povinností

a trpělivé snášení těžkostí každodenního života

ve spojení s ukřižovaným Kristem ke slávě Otce a k spáse světa.