5. neděle velikonoční
V 5. stol. př. Kr. se ve starověkých Athénách
vyskytl podivuhodný zjev, vojevůdce Alkibiades,
který už jako mladý muž zazářil před světem a vstoupil do dějin.
Vstoupil do dějin mimo jiné jako muž bez páteře,
jenž zradil postupně tři státy: domovské Athény, Spartu a Persii
… a přesto byl téměř pořád a téměř všemi milován.
Jednou byl Alkibiades pozván na hostinu
k váženému athénskému občanovi;
pozvání odmítl, ale nakonec se přeci jen na večírku objevil.
Přikázal svým sluhům vzít půlce hostů zlaté a stříbrné poháry,
sám přitom ani nepřekročil práh a s lupem odešel.
Co na to Athéňané?
Hostitel Anytos se nechal slyšet,
že to bylo od něj laskavé, že se na večírku ukázal.
Celá záležitost byla připsána Alkibiadovu mládí
a rozšafnému temperamentu.
Alkibiadovi prošlo i to, když nechal jako vojevůdce povraždit
všechny dospělé muže na ostrově Melu.
Jakmile však zhanobil sochy bohů,
což bylo moc i na Athéňany,
musel před soudním procesem uprchnout do nepřátelské Sparty,
kde se stal vojenským poradcem.
Zradil tak své město, své příbuzné a přátele.
Také ve Spartě byl milován.
Dokonce i královnou, s níž zplodil syna,
kterého sama svedená bezostyšně pojmenovala po tatínkovi Alkibiades.
Alkibiades starší musel kvůli králově pochopitelné nevoli utéci zas.
Tentokrát do Persie.
Brzy bez skrupulí zradil Peršanům Athény i Spartu.
Když se pak i zde věci pokazily… zmizel… kam?
Do Athén.
Doma ho přijali s otevřenou náručí, vše mu odpustili
a učinil z něj znovu váženého vojevůdce.
Jak je to možné?
Z chladného odstupu se Alkibiades jeví jako zrádce, zloděj,
dokonce i vrah, jako bezcharakterní zrůda.
Ale z jiného pohledu byl mužem krásné tváře,
okouzlujícího úsměvu a sametových slov.
Mužem, který překypoval šarmem a charismatem.
Každý se cítil poctěn, když s ním směl trávit čas.
Alkibiades byl navíc chameleon.
Dokázal skvěle vycítit, co lidé chtěji vidět a slyšet
a přesně tím se jím stal.
V Athénách byl žoviálním bavičem,
ve Spartě asketickým bojovníkem,
v Persii vážným aristokratem v nazdobených šatech.
Společnost před dvěma a půl tisíci lety stejně jako dnes
tleskala šarmantním psychopatům
a nejednoho charakterního člověka přehlédla jen proto,
že mu scházel potřebný lesk.
Lidstvo se notoricky nechává okouzlovat pozlátkem na povrchu.
Sličná tvář a zvučný hlas snadno přikryjí v očích většiny zkažené srdce.
Více než čtyři sta let po Alkibiadovi se objevil na scéně dějin jiný muž.
Jediný muž historie, který si směl zvolit místo svého původu,
svou povahu i vzhled.
A tento muž záměrně přišel na svět jako dělník a ne jako aristokrat.
Záměrně si za místo svého dospívání vybral posmívanou Galileu
a její provinční město Nazaret.
Pokud jde o jeho podobu,
z proroctví víme, že byla
– přinejmenším v hodině jeho umírání – odpudivá.
„Neměl vzhled ani důstojnost,“ píše prorok.
„Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili.
Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl.“ (Iz 53,2-3)
A ani předtím nejspíš nebyl mužem, který by na první pohled upoutal.
Zrádce Jidáš mu musel dát polibek na tvář,
aby vojáci vůbec poznali, kterého z těch špinavých Galilejců
vlastně přišli zatknout.
Ten muž neměl zlatou auru, nebyl obklopen nadpozemskou září.
Nestál za pozornost.
Stal se nám podobným ve všem kromě hříchu,
a ve všem tom, co je lidské, ale nikoliv hříšné,
vždy dával přednost nízkému před vysokým.
A byť envagelia v této věci mlčí,
můžeme v úvaze pokračovat dál a ptát se.
Co když byl onen muž, Ježíš Kristus, v době, kdy chodil po této zemi,
člověkem bez šarmu a charismatu,
člověkem, jenž si sice získal pár následovníků,
kteří ho vzali vážně, ale elity ani davy neoslovil.
Snad mu scházela noblesa a patřičné formální vzdělání
a potřebná chameleonovitost.
Jak bezvýznamný byl zejména v posledních hodinách jeho fan club,
který i v předchozích letech sestával zejména z rybářů a dětí,
jak nepatrný počet zhlédnutí měla událost ukřižování na Kalvárii,
jak málo lajků obdržel visící Spasitel.
Byl pravou negací Alkibiadovou.
Nebyl drahokamem, který ihned uchvátil svou září,
ale „kamenem, který stavitelé zavrhli.“
A přitom zároveň právě tím nárožním kvádrem,
bez nějž všechno člověkem zbudované
nakonec skončí jako hromada suti.
To, že Alkibiades přišel, zrazoval, vraždil a dostalo se mu vavřínů,
to, že Kristus přišel, miloval, sloužil a dostalo se mu hřebů
je strašlivým mementem i pro nás.
Nemysleme si, že máme lepší „čuch na lidi“,
že dokážeme nějakým zázrakem hned číst v lidských srdcích.
Celá naše přirozenost totiž volá po té snazší cestě,
chce věřit povrchu a děsí se hloubky.
A proto i dnes i pro nás zůstává klíčem k člověku
jeho oděv a jeho úsměv, jeho charisma a jeho šarm,
jeho důvtip a jeho schopnost stávat se zrcadlem našich přání.
Zatímco charakter, soulad mezi slovy a skutky,
zůstane i dnes na druhé koleji,
nepřitáhne ani voliče ani milenky ani zástupy příznivců a přátel.
Je to strašlivé memento i proto,
že také nám hrozí, že Krista nepoznáme, že odhodíme právě ten kámen,
na kterém má být celý náš život postaven, aby zůstal stát.
Nepoznáme Krista, který je naším oknem,
naší přístupovou cestou do Nejsvětější Trojice.
Neuvidím-li Krista, neuvidím ani Boha
a nevidět Boha, nenasměrovat k němu svůj život
je tou největší tragédií, jaká může člověka vůbec potkat.
A proto zůstává palčivá otázka.
Jak? Jak poznat? Jak vidět? Jak nezaměnit Krista s Alkibiadem?
Náboženské vzdělání nestačí.
Saduceové měli náboženské vzdělání – a Krista neviděli.
Modlitba nestačí.
Farizeové se modlili – a Krista neviděli.
To děti viděli. A rybáři viděli. A sem tam nějaká ta prostitutka.
Pokora viděla.
Pokora vidí člověka, protože se na něj nedívá shora.
Je sestrou lásky, která hledí bez souzení,
která neodsuzuje člověka, i když někdy musí soudit skutky.
Hledět zdola a hledět bez souzení znamená vidět.
Koho nemiluji, tomu nerozumím.