Ježíš v jeslích duši

P. Dolindo Ruotolo, Neapol, 7.1. 1958:

Ježíš duši:…

Zavři uplakané a vyhaslé oči, zavři je pro moji lásku a usni na mém srdci.

Když hledáš všude kolem, bloudíš a trpíš… Nebuď ustaraný ve své bolesti, usni na mém srdci.

Když se zaposloucháš do toho, co ti namlouvá tvoje unavená přirozenost a pokušení, neodpočíváš ve mně.

Zavři uši, naslouchej jen mému hlasu lásky, která hledá dostiučinění v tvojí lásce a odpočiň si na mém srdci.

Když nemáš vhodnou kolébku, nemáš ustláno, jak můžeš usnout? Zem je velmi tvrdá a poraní tě. Ulož pohodlně svoji duši do mého milosrdenství, usni na mém srdci a důvěřuj pouze mně.

Když svítí umělé světlo, jak můžeš zavřít od bolesti unavená víčka? Zhasni světlo svých myšlenek, ztlum lampy svých kritérií, které na tebe vrhají stíny strachu. Pohleď na vše skrze sladkou temnotu víry a ten mírný pokojný plamínek tě ukolébá k spánku na mém srdci.

Když naříkáš, jak můžeš usnout? Přikryj se teplem mé vůle… Schul se ve mně a usni na mém srdci.

Chceš mi zazpívat „hadej, dadej“? Když křičíš, a chybí ti trpělivost v utrpení jak mám usnout? Vstávám při každé tvé stížnosti a nářku a moje srdce buší bolestí.

Chceš mi zpívat „hadej, dadej“, oběti mé lásky? Zavři okýnka, kterými jako točící vítr proniká nepokoj a zmatek, a já si odpočinu v tichoučké odevzdanosti tvého srdce Bohu.

Chceš mi zpívat „hadej, dadej“, má snoubenko? Každá chyba, kterou uděláš, ti strhává závoj pokoje a přikrývá tě brněním, pancířem, který mě starší. A tehdy nemůžu usnout…

Hlaď mě svou dobrotou, která se netrápí, potěš mě posvěcením svého těla a z mých jeslí vytáhneš ostré trny, které mě zraňují a dřou. Pohleď na mě ve svých bolestech, s láskou plnou pokoje, pohleď tak, abych se na tebe podíval a stále hleděl z mých tvrdých jeslí. Dovol mi usnou v tobě.

Zazpívej mi „hadej, dadej“, z lásky a já tiše usnu ve tvém srdci.

(Joana Batkiewitc-Brozek, Ježišu ty sa postaraj s. 203)