Společenské radosti v nebi
F.J.Boudrbalix, S.J., Ani oko nevidělo..., Přerov, 1934
Hlava XI.
SPOLEČENSKÉ RADOSTI V NEBI
Život v nebi je i životem čistých radostí společenských.
Ze všech slastí, kterých vyvolení požívají kromě blaženého patření,
jistě nejsladší jsou ty radosti,
které vyplývají z našeho společenského styku s vyvolenými.
Člověk je od přirozenosti tvor společenský.
Naše nejvyšší a nejlepší schopnosti jsou vyhrazeny pro společnost,
a nikdy nejsme tak zcela ve svém živlu jako ve společnosti bližních.
Proto též všichni lidé milují společnost vyjma lidské mrzouty,
kteří jsou vlastně morálními zrůdami.
Neblaze přechovávají a živí v svém nitru
některou z nejhorších vášní naší padlé přirozenosti
a staví si tak základy pekla ve vlastním srdci.
V tomto bezbožném a beznadějném stavu není lásky k Bohu ani k bližním,
a proto tam nemají místa ani společenské radosti.
Vyjma několik málo takových lidí všichni ostatní milují společnost.
I osamělý poustevník ji miluje.
Ale protože v ní na tomto světě vidí nebezpečí pro duši,
odpoutává se zde od ní, aby se z ní mohl radovat v příštím životě,
kde společnost ztrácí svůj nebezpečný prvek.
Vzájemný styk s lidmi stejně smýšlejícími
je již na tomto světě zdrojem čistých radostí,
které však nikdy nejsou a nemohou být dokonalé.
Jsou to růže s ostrými trny, které nás zraňují mnohdy až do krve,
i když nás potěšují líbeznou vůní.
Jak často jdeme do společnosti s lehkým srdcem,
a vracíme se smutní a zarmouceni!
Proč?
Protože naše srdce bylo raněno,
snad zlomeno zlou narážkou anebo nelaskavým výkladem našeho jednání,
ač jsme měli nejlepší úmysly.
I naše nejsvětější úkony bývají kritizovány
a často se nám podkládají úmysly, jaké nás nikdy ani nenapadly.
Zklamali nás naši nejlepší přátelé
a prozradili chladnému a ukrutnému světu tajemství,
které jsme jim v důvěřivé prostotě svěřili.
Slovem, i když bývá styk s bližními pramenem čistých radostí,
nezřídka bývá i příčinou největšího utrpení.
Neboť v nynějším nedokonalém stavu jsme hříšní a sobečtí.
Dovolujeme si projevovat jiným žárlivost, závist, přirozený odpor
a jiné nezřízené vášně své zkažené přirozenosti.
Nemilujeme všech lidí, a proto ani nás všichni nemilují.
Vidíme na druhých mnoho nedostatků, které je činí nám nemilými,
a oni zase vidí na nás chyby, pro které nás nikterak nemohou milovat.
Proto dokud žijeme v tomto smrtelném těle,
musí být k našim společenským radostem přimíšena určitá dávka hořkosti.
V nebi však nemůže být sobectví, ani nelásky, ani nezřízených náklonností,
a proto ani naše společenské radosti tam nebudou smíšeny s hořkou žlučí.
Odmysleme si na okamžik všechny nedostatky a nedokonalosti,
které kazívají společenské radosti na tomto světě,
a pohlédněme jen na jejich slunnou stránku
a vizme, co vlastně činí náš styk s druhými radostným.
Bude to zrcadlo,
v kterém uzříme aspoň odlesk společenských radostí v nebi.
Které vlastnosti na druhých jsou vlastně příčinou,
že se s nimi tak rádi stýkáme?
Jest jich šest:
ctnost,
učenost,
krása,
jemné chování,
vzájemná láska
a příbuzenské vztahy.
1. Ctnost je vlastnost, jež nás nejvíce připodobňuje Bohu,
a právě ona již zde na zemi bývá zdrojem čistých společenských radostí.
Nevedeme-li čistý život, nemůžeme mít radost ze žádné společnosti,
vyjma, že bychom byli úplně zkaženi.
Ani krása, ani učenost, ani jakákoliv jiná vloha nemůže nahradit ctnost,
kdežto ona může v největší míře nahradit všechny ostatní nedostatky.
Proto se zkažené osoby cítí nuceny
v přítomnosti dobrých aspoň zevně se chovat ctnostně.
Dobře vidí, že jinak by jejich přítomnost byla urážkou
a že by kazili druhým radost.
Když se setkáme s člověkem,
jehož každé slovo je prodchnuto duchem Božím,
jehož celý zevnějšek projevuje vroucí spojení duše s Bohem
a jehož tvářnost vyzařuje krásu andělské čistoty,
zkrátka: setkáme-li se s někým, kdo je zřejmě celý Boží,
pokládáme si za štěstí,
smíme-li strávit několik okamžiků v jeho společnosti.
Jeho společnost, nejen potěšuje, ale též posvěcuje.
Je-li tomu tak již na tomto světě, kde všechna svatost je nedokonalá,
co máme říci o radosti v nebeské společnosti?
Svatost jest podstatnou vlastností všech nebešťanů.
Všichni jsou čistí, neboť nikdo nečistý nemůže Boha vidět.
Všichni jsou účastníky božské přirozenosti v daleko vyšší míře,
než je to možno na tomto světě,
a proto jsou též všichni odění neposkvrněnou čistotou Boha samého.
Mimo to jsou též úplně prosti všech přirozených vad,
které na tomto světě činí mnohé osoby, i svaté, nemilovanými,
ano odpornými, nesnesitelnými.
Protože sláva neničí přirozenosti, ale zdokonaluje ji,
nebude ani naše povaha zničena spojením s Bohem.
Vše, cokoliv je v ní chybného, nebo co druhé dráždí, zmizí
a zůstane jen vše milé a dokonalé.
Proto styk se svatými bude pro nás pramenem nejčistších radostí.
2. Učenost se vším, co k ní náleží, je druhým zdrojem radosti.
Vydržíme celé hodiny sedět a poslouchat
zajímavé rozmluvy učeného člověka,
i když není ctnostný uvnitř, nýbrž jen zevně má nátěr ctnosti.
V přítomnosti takové osoby se nám zdá,
že ssajeme do sebe proudy rozkoše,
nad níž většího požitku si náš rozum nemůže přát.
Jsou-li tyto radosti tak veliké již zde na zemi,
kde i nejmoudřejší tak málo vědí,
co říci o týchž požitcích v nebi?
Tam všichni budou moudří,
všichni poznáním naplněni,
ač ne všichni v téže míře.
Přes to však poznání každého z nich bude pramenem radosti pro druhé.
3. Také osobní krása je na tomto světě zřídlem radosti.
Každý ví, že dokonalá osobní krása sladce, ale mocně přitahuje lidi,
a že ten, kdo ji má, poskytuje jiným daleko více potěšení
než ten, kdo ji nemá.
V nebi však a jen v nebi jsou všichni krásní, a to dokonale.
Duše je oděna krásou Boha samého;
On jí ji uděluje v blaženém patření.
Tělo zase je oděno krásou a slávou,
podobnou kráse oslaveného těla Kristova.
Každý v nebi je tudíž přioděn líbezností daleko vyšší,
než si zde na zemi dovedeme představit.
Je-li tedy tak velikým potěšením obcovat s osobami,
které mají přirozenou a pomíjející krásu tohoto světa,
co říci o radostech ze styku s osobami, oděnými krásou Boha samého!
4. Jemné chování je jinou vlastností, jež nás činí ve společnosti milými.
Naše osobní krása někdy na poprvé jiné vábí, ale brzo je odpuzuje,
ano, jsme-li nezdvořilí a hrubí, se jim i oškliví.
Vzdělaná mysl, jemné smýšlení a jemné chování
musejí nutně osobní krásu doplňovat, má-li být zdrojem radosti pro druhé.
Jest jisto, že v nebi, kde celá naše bytost bude zdokonalena,
tato jemnost mysli i srdce a celého osobního zjevu a chování bude dokonalá
a v našem styku s vyvolenými bude pramenem vznešených požitků.
5. Jiným zdrojem společenských radostí je vespolná láska.
Čtyři povahové vlastnosti, o kterých jsme právě uvažovali,
bývají příčinou, že se lidé vespolek milují.
Láska však korunuje a zdokonaluje povahu
a ve společnosti ušlechtilých lidí bývá zdrojem přemnohých čistých radostí.
Ale i kdyby byla lidská láska sebe čistší
a kdyby byla milostí povýšena až na ctnost,
přece nikdy nemůže nám dát radosti nezkalené,
protože zde na světě nikdy nebude úplně dokonalou,
jen v nebi je láska dokonalá.
Tam budeme všechny milovat mnohem něžněji a čistěji.
Naše láska bude vespolná,
a proto obcování s vyvolenými nám bude zdrojem tak veliké slasti,
že ji předčí jen nevýslovné štěstí blaženého patření.
Taková oblažující láska sama by byla s to,
aby tento chladný svět proměnila v nebe.
Předpokládejme, že můžete opravdu říci:
„Všichni moji známí mě milují nejčistší láskou
a každý cizinec, který ke mně přijde, hned si mě upřímně zamiluje.
Nemám nepřátel, ani jednoho.
Nikdo mi nezávidí, ani na mne nežárlí,
nikdo mi ještě neřekl nelaskavého slova
a nikdo ještě nikdy o mně nesmýšlel zle.
Zdá se, že je každému pravou rozkoší mluviti o mně
a prokazovat mi nejrůznější služby lásky.
A naopak zase já miluji upřímně všechny
a mám radost, když jim mohu prokazovat dobro“.
Tak jistě ještě nikdo nemluvil na tomto nedokonalém světě.
Ale kdybyste to mohli opravdu tvrdit, požívali byste blaženosti,
jíž ani náš božský Pán ani nikdo ze svatých na této zemi nedosáhl.
Každý by právem na vás hleděl jako na nejšťastnější bytosti na světě.
A taková blaženost nás očekává v našem nebeském domově.
Tam budeme moci všechny milovat nejdokonalejší láskou
a všichni zase budou právě tak milovat nás.
Tam nebudeme mít nepřátel,
nikdo nebude o nás smýšlet nelaskavě,
nikdo nebude posuzovat naše řeči a chování,
nikdo nás nebude tupit nespravedlivými narážkami,
nikdo nebude podkládat nelaskavé úmysly našemu počínání.
„Bůh jest láska“ (1 Jan 7,16),
a jestliže my Mu budeme podobni, protože Ho uzříme tak, jak jest,
budeme mít též onu božskou lásku,
a to v mnohem vyšším stupni než zde na světě.
6. Kromě toho, co jsme již vypočítali,
ještě jedna věc bude pro nás zdrojem ještě větší radosti.
Totiž shledání v nebi s těmi, jež jsme zde milovali,
protože k nám byli připoutáni posvátnými svazky příbuzenskými
anebo svazky věrného přátelství.
Protože sláva nezničí naší přirozenosti,
nezničí ani našich přirozených ctností, nýbrž zušlechtí je.
Proto vezmeme s sebou do nebe
i svou přirozenou lásku k příbuzným a k přátelům.
Tak Ježíš Kristus, náš vzor,
miluje nyní Svou svatou Matku i přirozenou láskou hodného syna.
Miluje ji nejen proto, že je tak čistá a svatá,
ale i proto, že jest Jeho matkou.
Povýšení Jeho lidské přirozenosti nade vše, co není Bůh,
nezničilo a nezmenšilo v Něm přirozenou lásku dítěte k matce.
Maria zase miluje nyní Ježíše mnohem něžněji
nejenom proto, že jest její Bůh,
ale i proto, že jest její syn, tělo z jejího těla a kosti z jejích kostí.
Její povýšení k slávě, nejvyšší hned po slávě Ježíšově,
nezničilo ani nezmenšilo v ní přirozené lásky matky k dítěti.
Naopak, sláva tuto lásku ještě rozohnila k většímu žáru,
než byla na tomto světě.
Tak i my přijdeme do nebe
i se svou přirozenou láskou k příbuzným a přátelům,
ale tato láska bude v nás očištěna ode vší nezřízenosti a nedokonalosti.
Jaká radost je v rodině,
když milovaný otec se vrátí domů z dlouhé a nebezpečné cesty
anebo z krvavé války,
kde byl denně v nebezpečí, že bude zajat nebo usmrcen!
Jak jsou všichni šťastni, že ho zase vidí a objímají!
Jsou-li tyto radosti již zde na světě tak veliké, co je teprve v nebi!
Zvláště když tam jsou bezpečni, že se již nikdy nerozloučí.
Řeknete mi však:
„Není nesnadno věřit,
že shledání s našimi drahými v nebi je velmi radostné.
Ale což, když se tam s nimi neshledáme?
Když uslyšíme v nebi, že náš otec, naše matka
anebo jiná nám drahá osoba je na věky zavržena?
Zůstaneme ještě šťastni?
Nebude pak něco scházet k našemu úplnému štěstí?“.
Na tuto otázku, jež trápí i mnohé zbožné osoby často po celý život,
odpovíme v příští hlavě.