Vánoce v nebi roku 1897
Vánoce v nebi roku 1897
P. Čeněk Tomíško
Na nebeských nivách, když se zima blíží,
všechny svaté velká starost v srdcích tíži.
Mnohému to spáti nedá v noci -
inu – není divu, vždyť je před Vánoci.
Už jen zbývá, věru, doba tuze krátká,
co již budou slavit příchod Jezulátka.
To zas bude krása, všude plno svíček,
svatí budou všichni klečet u jesliček.
Potom půjdou v řadě před Děťátko Boží,
do ručky mu každý malý dárek vloží.
Ó, to bývá rušno na nebeské pláni -
každý běží v koutek - někam do ústraní.
A když vůkol nikým pozorován není,
pro Ježíška chystá svoje překvapení.
Petrovi se mnohdy přes tvář úsměv mihne:
Však mě letos nikdo dárkem nepředstihne!
Zlatou loďku letos pro Ježíška chystá -
bude z ni mít radost velkou dozajista.
Pavel napsal knihu, Lukáš mu ji vymaloval,
Mikuláš zas košík jablek pro Ježíška schoval.
Svatý Martin teplý pláštík, Kryšpín zase boty,
Cecílie a sbor panen píseň rajské noty.
A ti svatí z českých luhů
v důvěrném se radí kruhu,
co by mohli na památku
darovati Jezulátku.
Solunští dva bratři staří
půjdou s dvěma slabikáři.
Svatý Václav přes půl klína
nasype mu hroznů vína.
Vojtěch už se připravuje,
jak svůj chorál zanotuje.
Svatý Prokop kytku vřesu
ze sázavských chystá lesů.
Jan si našel dárek hravě:
štiku chytil ve Vltavě.
Ludmila šál z teplé vlny
na krk pletla týden plný.
Anežka pak naše milá
beránka mu připravila.
Co ti staří, ti si vědí rady,
vždyť už dlouhou řadu let jsou tady!
Ale ti, co letos přišli, ti se dlouho napřemýšlí,
Ježíškovi co by dali a mu radost udělali.
Zvláště letos je tu nová Terezička Ježíškova,
která právě před čtvrt létem v ráj se vznesla přímým letem.
Všichni svatí nedočkavě přemítají ve své hlavě.
Vyslýchají andělíčky, jaký je dar Terezičky.
Andělíčci rámě krčí, - Terezka jak ryba mlčí! -
Na obloze hvězdy jiskří, měsíc svítí krajem,
sladká hudba andělíčků zvučí celým rájem.
Vprostřed září v modři svíček krásná štíhlá jedle -
zlaté jesle pro Ježíška připraveny vedle!
Plno krásy, plno světla, radosti a míru -
svatí - v rukou svoje dárky - stoji ve špalíru.
Ke dveřím své nedočkavé zraky často stáčí,
odkud sladké Božské Dítko zavítat k nim ráčí.
Slyš, tam dole zvony znějí z věží slavným tónem,
svatí v nebi na kolena klekají si honem -
srdce buši v nitru - na bránu zrak zírá -
ale brána, ku podivu - dnes se neotvírá.
Deset minut, čtvrthodinka míjí v trapném tichu.
Zmlkne hudba, - na všech tvářích starost místo smíchu.
Svatý Petr rozrušeně mne si staré čelo:
„Že by na nás Jezulátko letos zapomnělo?"
Na to hned se andělíčci přihlašují s chutí.
do všech koutů že se vznesou rychle na peruti;
a když někde najdou Božské smavé dítě,
v náručí je vezmou, přiletí s ním hbitě.
A již jako vánek v lese šumot křídel dál se nese...
Svatí trnou plni zmatku: „Co se stalo Jezulátku?"
Světicím se v tváři teskně křišťálová slza leskne.
Svatý Tomáš, bystrá hlava. velkolepý návrh dává:
„Ptejte se dle abecedy, kdo zřel Dítko naposledy."
Svatý Alfons, který v nebi advokáta dělá,
jak se všichni vyslýchali, začal od Ábela.
Avšak svatí smutně zraky k zemi klopí,
po Ježíšku nikde není ani stopy.
Dohořely dávno na stromečku svíčky,
když měl začít výslech malé Terezičky.
Ale marně Alfons po svatých se divá,
Terezičku volá, - ta se neozývá.
Udiveně ptá se: „Terezka nám schází."
V tom však andělíček zděšen dovnitř vrazí,
z čela pot mu stéká. potůčky mu tvoří:
„Běžte všichni rychle, u Terezky hoří.“
Ztajil dech se Petru: „Ránu stíhá rána!"
A již slyšet povel světce Floriána:
„Za mnou!" A již všichni běží, Terezčin kde domek leží.
Vskutku! Hrůza v těle mrazí! Pomoz, Hospodine!
Ze všech oken rudé světlo v okolí se line -
Florián už skočil v síňku. přeskakuje schody,
v ruce nese na hašeni plnou putnu vody.
Teď se dveře otevřely v jednom okamžiku,
oči jeho oslnila záře z pokojíku...
Ale ku podivu! Jaká to s ním změna:
putnu z ruky poušti, klesá na kolena.
Za ním všichni svatí do prachu se chýlí.
zraky se jim vpijí v obraz roztomilý:
koutku na stoličce sedí Terezička,
Jezulátko Božské na kolenou hýčká,
písničky mu zpívá, k dítěti se shýbá,
tvářičky mu hladí, kadeře mu libá -
Ježíškovi úsměv hraje v boubelaté tváři,
všechno kolem hýří světlem, tone v jasné záři...
První Petr přišel k sobě: „Budiž Bohu chvála!
Ale víš, ty Terezičko, tys nám dneska dala!
To je nápad! O Vánocích Ježíška vzít k sobě!
štěstí, že tě máme rádi. Zle by bylo tobě.”
Petr byl by pokračoval dále v hubování,
ale ústa Jezulátko přikrylo mu dlaní:
„Nebruč, milý Petře,“ znějí božská slova -
„Cožpak Terezička není Ježíškova?"
Proč by také jednou” - mile špoulí rtíčky -
„nemohl být Ježíš u své Terezičky?“
Na to Terezička: „Odpusťte mi, svatí,
Ježíška jsem chtěla trochu pochovati.
má duše tak se blahem rozechvěla,
že jsem na vše kolem zcela zapomněla.”
Petrovi už vlhnou z toho víčka:
„Inu, ty jsi zkrátka - malá Terezička.
teď vzhůru, andělíčci, znovu hrajte hezky,
Jezulátko přivítáme tady u Terezky."
Svatí nesou zase dárky. andělíčci hrají,
ze všech Vánoc nejkrásnější tyhle byly v ráji...
Viď, že na mne nezlobíš se, Terezičko milá,
že to moje ústa na tě prozradila?
Z archivu sester voršilek, vyšlo v časopisu Světlo, 51. a 52. číslo, rok 2021.