Velikonoční pátek
Zjevení na břehu jezera, učedníci v lodi
1. Ježíš na druhém břehu
V setkání s Ježíšem nejde o jakýsi návrat do minulosti,
o romantické vzpomínky na společně prožité chvíle.
Toto setkání již probíhá v jiné, eschatologické perspektivě.
Jde totiž o setkání učedníků žijících na této zemi
s oslaveným a na věky žijícím Božím Synem.
Každé naše setkání s Ježíšem je setkáním s Věčně Živým.
Svou modlitbou se dotýkáme dimenze přesahující čas,
dotýkáme se věčnosti.
Setkání na břehu jezera se odehrává ve dvou světech, ve dvou prostorech.
Na jedné straně se učedníci ocitají na otevřené hladině,
na místě nestálém proměnlivém a nebezpečném.
Mořské hlubiny jsou sídlem člověku nepřátelských mocností.
Ryby byly pokládány za bytosti vězněné zlými silami.
Na druhé straně je Ježíš, který stojí na břehu, je na pevné půdě,
na místě bezpečném a stálém.
Před svou smrtí pobýval Ježíš se svými učedníky často v lodi.
V ní odpočívá, spí, z lodi vyučuje.
Za svého pozemského života sdílí úděl svých učedníků
a přebývá s nimi na tomto nestálém, proměnlivém a nebezpečném místě.
Obrácení prostoru znamená v této evangelijní perikopě změnu času.
Ježíš dosáhl břehu věčného života a dospěl na stálé místo, k Otci.
Právě z tohoto nového bezpečného místa se ukazuje svým učeníkům,
kteří se zatím plaví po vodě.
Od nynějška bude své učedníky to tohoto místa doprovázet.
Ze břehu je vybízí k lovu na otevřeném jezeře,
k pokračování toho poslání, které začal On sám.
Vyzývá je, aby vytahovali lidi z propastných hlubin,
z otroctví zlých mocností a ze smrti: Od nynějška budeš lovit lidi.
Když učedníci žasnou nad zázračnou plodností své práce –
neúměrnou k vynaloženému úsilí,
poznávají přítomnost zmrtvýchvstalého Pána.
Po vykonané práci na jezeře pak i oni směřují ke břehu,
na místo stálé a bezpečné,
kde na ně čeká Ježíš s posilněním, s pozváním ke stolu.
Zásadním cílem našeho života je následovat Ježíše na věčnost.
2. Práce v noci
Protože učedníci pracují bez Ježíše, v noci, nic neulovili.
„Práce v noci“ má v evangeliu vždy mimořádně závažný význam.
Jan poznamenává,
že když Jidáš opouštěl během poslední večeře horní místnost, byla noc.
Práce v noci, tj. konaná bez světla – Krista, je neúčinná.
Noc je časem působení zlého ducha:
když v podobenství o pleveli lidé spali,
přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel.
Ježíš prohlašuje: Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.
Protože se také učedníkům pracujícím v noci nedostávalo „světla“, nic neulovili.
Neplodnost noční práce je přerušena na úsvitu, kdy přichází Ježíš:
Když začalo svítat, stále Ježíš na břehu.
Svítání – východ slunce představuje biblickém jazyku nadcházející spásu.
Přicházející Ježíš je Sluncem, které prozařuje noční temnoty.
(Proto oltář i kostel s oltářem je směrem k východu,
proto se Mše svatá slouží ráno, večerní Mše svaté jsou ústupek)
Když se na hoře Tábor před zraky svých učedníků proměnil,
Jeho tvář zářila jako slunce a Jeho šat byl oslnivě bílý.
(Pro slitování a milosrdenství našeho Boha
nás navštívil (Slunce) Vycházející z výsosti,
aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti,
a uvedl naše kroky na cestu pokoje).
Dát smysl své práci sami nemůžeme, a tím méně to platí o práci apoštolské.
Lidské úsilí bez Boha nepřináší plody, stává se noční prací:
Žl 127: Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo jej staví.
Když nestřeží město Hospodin, marně bdí strážce.
Marné je vám vstávat před ránem
a pracovat až dlouho do večera, jíst chléb námahy,
sám ho dá i za spánku svým milým.
3. Práce na Ježíšův příkaz
Když Ježíš přichází k učedníkům,
obrací se na ně velice srdečným oslovením: děti.
Tímto vroucím slovem se chce dotknout
bolestných zkušeností zmatku, pocitu viny a bezradnosti v jejich srdcích,
které se přihlásily o slovo během Jeho utrpení.
Nekárá je, ale chce je povzbudit na duchu a potěšit.
Starostlivě a něžně se jich ptá: Děti, nemáte něco k jídlu?
Srdečným tónem je povzbuzuje k tomu,
aby ještě jednou rozhodili sítě,
a to na místě, které jim sám určí – na pravé straně lodi.
V jazyku Bible znamená pravá strana místo požehnání.
Ačkoli těmi, kteří vynaloží práci, jsou učedníci,
pánem lovu je Ježíš – ten jej řídí.
On určuje místo a čas práce.
Jejich námaha by sama o sobě nevedla k ničemu.
Její plody závisejí zcela na Něm, a proto mu zcela patří.
Počet sto padesát tří ryb vykládají exegeté jako symbol plnosti.
Tehdejší zoologové měli za to,
že v přírodě existuje přesně oněch sto třiapadesát druhů ryb.
Rybolov apoštolů je tedy univerzální, všeobecný.
Právě jeho hojnost symbolizuje nadcházející plnost času.
V jakémkoli poslání a práci pro Ježíše se musí setkat dva prvky:
naše námaha a práce a Pánů pokyn.
V situaci malé účinnosti, nebo dokonce přímo zbytečnosti svého působení
bychom měli – raději než propadnout znechucení –
podrobit motivy svého jednání duchovnímu rozlišování
a ptát se, zda pracujeme v čase a na místě určeném Kristem
Beze Mne nemůžete činit nic!
4. Je to Pán
Jan jako první poznává Ježíše stojícího na břehu.
On také jako první při pohledu na prázdný hrob uvěřil ve zmrtvýchvstání.
Postoj Jana, který sám sebe označuje za učedníka, kterého Ježíš miloval,
poukazuje na souběh dvou skutečností v životě víry: poznání a milování.
Zkušenost, že je člověk milován, vede k hlubšímu poznání milované osoby,
a naopak dokonalejší poznání vyvolává větší touhu být milován.
V evangeliu sv. Jana zjevuje Ježíš svůj vztah k Otci jako vztah poznání a lásky.
Ve sdílení Syna a Otce obě skutečnosti – poznání a láska – splývají.
Poznání je láskou a láska poznáním.
Syn miluje Otce dokonalou láskou, protože ho dokonale poznává.
Dokonalé poznání je pak možné díky dokonalé lásce.
V nás jsou tyto dvě skutečnosti vždy odděleny:
nedokážeme dokonale milovat, protože poznáváme jen „jakoby v zrcadle“,
a naše poznání je na druhé straně omezováno naší nedokonalou láskou.
Teprve na věčnosti se obojí sjednotí.
Jaká byla Petrova reakce, když zaslechl, že je to Pán?
Přehodil si plášť, byl totiž svlečen.
Ve svých bezprostředních reakcích se Petr nijak nezměnil:
je to stále tentýž vznětlivý, horkokrevný a prudký muž.
Ježíšova přítomnost mu v první řadě připomíná nahotu,
a ta v jazyku Bible znamená lidskou hříšnost, nedůstojnost a zahanbení.
Také Adam byl zahanben a styděl se za ni, když na něho Bůh zavolal: Kde jsi?
Ve Zjevení pak Svědek věrný a pravdomluvný
povzbuzuje církevní obec v Laodiceji:
Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl;
a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu. (Zjev 3,18).
Vědomí vlastní hříšnosti nevede Petra k tomu,
aby se před Ježíšem skryl,
jak se o to pokoušel v ráji Adam,
ale právě naopak mu velí spěchat k Pánu.
Po hříchu trojího zapření
konečně objevuje svého Mistra jako zdroj milosrdenství.
5. Pojďte jíst
Ačkoliv apoštolové přijímají Ježíšův pokyn
a znovu vyjíždějí na otevřenou hladinu k lovu,
není práce na jezeře jejich věčným určením a bude mít svůj konec.
Učedníci dosahují břehu
aby i s bohatými plody svého poslání navždy opustili toto nestálé místo.
„Na břehu“ – na věčnosti –
je bude u stolu očekávat vzkříšený Pán s připraveným posilněním.
Nejsou však zváni pouze k tomu, co připravil Ježíš,
nýbrž vzhledem ke splněnému poslání
přispívají k hostině svým dílem také oni.
Prosme o touhu po nebi, po věčném životě.
Prosme o vědomí, že svou současnou prací
přispíváme svým dílem k věčné hostině s Ježíšem.
Modleme se, aby náš vědomý život „pro nebe“
daroval smysl celému našemu pozemskému životu,
našemu zápasu s vlnami a noční temnotou,
aby dával smysl našemu úsilí a práci.
Společné stolování učedníků
se zmrtvýchvstalým Ježíšem na břehu Tiberiadského jezera
symbolizuje dále také Eucharistii.
To, na čem jednou budeme mít plnou účast, lze v předjímání okusit už dnes.
Oním místem skutečného setkání učedníků se Vzkříšeným zde na této zemi
je totiž Eucharistie. Na ni přinášejí učedníci námahu své práce.
Ježíš ji přijímá, posvěcuje a začleňuje do nebeské hostiny.
Tak získává naše účast na Eucharistii eschatologický rozměr:
je příslibem nebeské hostiny, kterou Ježíš svým učedníkům zaslibuje:
A vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali.
Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně,
abyste v mém království jedli a pili u mého stolu;
usednete na trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele (Lk 22,28-30).
P. Josef Augustýn, SJ, Viděli jsme Pána