Velký pátek, texty

Všechno záleží na kříži. Není jiné cesty k životu a k pravému vnitřnímu pokoji než cesta kříže. Kráčej, kudy chceš, hledej cokoli chceš, a nenajdeš vznešenější a bezpečnější cesty na této zemi než cestu kříže. Uspořádej a zařiď si všechno, jak sám chceš a jak rozumíš a shledáš, že vždycky se musí chtěj nechtěj něčím trpět. A tak vždycky dojdeš ke kříži. Buď pocítíš tělesnou bolest, nebo budeš vnitru snášet duchovní strast. Někdy tě opustí Bůh, jindy tě budou soužit bližní, ale nejčastěji budeš na obtíž sám sobě. Kříž nás čeká všude, neboť ať přijdeš kam přijdeš, všude s sebou neseš sebe sama a všude najdeš sám sebe. Poneseš-li kříž ochotně, sám tě ponese a povede k vytouženému cíli. Poneseš-li však svůj kříž nerad, sám si jej ztížíš a učiníš krutým břemenem. Odhodíš-li jeden kříž, hned najdeš jiný, a možná těžší. Čím kdo v duchovním životě pokročí výše, tím těžší kříže zpravidla nachází, protože muka pozemského vyhnanství rostou zároveň s láskou. Čím víc je tělo sklíčeno utrpením, tím víc sílí duch vnitřní milostí.

Tomáš Kempenský, Následování Krista

Utrpení je nutným důsledkem a zároveň i nástrojem k poznávání světa. Kde je bolest, tam je i světlo, tam je i ustavičná vnitřní svěžest. Bolest nedovolí člověku usnout. Čteme-li nějaký text, zjišťujeme, zda je psán z vnitřní bolestné bdělosti nebo je to jen racionální konstrukce a fráze. Vnitřní bolestná bdělost dává život textům a zaručuje jejich životnost i pro zítřek.

V. Neuwirth, Apokalyptický deník, strana 175

Žádné lidské srdce neprošlo tak temnou nocí, jako Syn člověka v Getsemanech a na Golgotě. Do nevysvětlitelného, nezdůvodnitelného tajemství opuštěnosti Bohem umírajícího Božího Syna nedokáže proniknout žádný pátrající a hloubavý lidský duch.
Ježíš však může vyvoleným duším dát ochutnat něco z této nesmírné hořkosti. Jsou to jeho nejdůvěrnější přátelé, u kterých se s tím počítá jako s poslední zkouškou jejich lásky. Jestliže před tím necouvnou, ale nechají se ochotně vést do temné noci, potom se jim ona stává vůdcem a světlem.
Sv. Jan od Kříže
 

Hořké utrpení a smrt našeho Vykupitele je nejpřitažlivější a zároveň nejsilnější pohnutkou, jež v tomto smrtelném životě může oživovat naše srdce. Děti kříže se chlubí podivuhodnou hádankou, které svět nerozumí: „Ze smrti toho, jenž všechno pohlcuje, vzešel pokrm naší útěchy“. A ze smrti, jež je silnější než všechno, vytekla sladkost naší lásky.
      Hora Kalvárie je horou milujících. Každá láska, která nepochází z hořkého utrpení a smrti Vykupitelovy, je lehkomyslná a nebezpečná. Neblahá je smrt bez smrti Vykupitelovy; neblahá je i láska bez smrti Vykupitelovy. Láska a smrt jsou v utrpení našeho Pána tak smíšeny, že člověk nemůže nosit v srdci jednu bez druhé. Na Kalvárii nemůže mít život bez Lásky, ani lásku bez Jeho smrti. Ostatně, všechno je buď věčná smrt, anebo věčná láska, a celá křesťanská moudrost spočívá v tom, abychom si mezi oběma dobře zvolili.
Sv. František Saleský, Teofila

Jsou lidé, kteří volají po vůdci, a jsou lidé, kteří o něm nechtějí ani slyšet. Tato chuť není vždy stejná. Mění se v různých příležitostech, i v různých náladách a také představy o vůdcích časných i věčných jsou proměnlivé. Jsou různé představy, ale i různí vůdcové.
Podle víry nejenom potřebujeme, nýbrž i máme vůdce, za kterého máme být vděční. Máme svého vůdce a tím vůdcem je náš Spasitel. Od každého vůdce se žádá, aby někam svůj lid vedl. I náš Spasitel svůj lid někam vede. Náš Spasitel nás nemůže vést jen tak nějak na nějaké neslavné místo.
Náš Spasitel nás vede za sebou na Golgotu. To je na světě hlavní cesta a cíl. Vede-li nás, je-li naším vůdcem, uznáváme-li ho jako svého vůdce, pak musíme jít cestou, kterou šel a jde před námi. Pán Ježíš nás nespasil tím, že šel na svatbu do Kány Galilejské, ani tím že vstupoval do domů svých přátel, do rybářských loděk, na horu Tábor, nýbrž tím, že šel na horu Golgotu a nesl si svůj kříž. A řekl nám, nejen že on je cesta, ale nýbrž i to, abychom vzali svůj kříž a následovali ho. O cestě, kterou nastoupil náš Pán víme, že je cesta Božské modrosti. Kříž je cíl, před kterým si stovky a tisíce lidí zakrývají oči. Je to cíl, o kterém se raději nemluví, ale nic naplat, je to pravý a opravdový cíl.
Jaroslav Durych
 

Nevím, jak jsi veliký, ani ty sám toho nevíš.

Aby tě spasilo, nebe se rozhodlo k obětem, k mukám

a potupám, jejichž hrůzu by duch lidský nepochopil,

protože dějíce se na osobě nekonečné bytosti,

jsou samy nekonečné.

Bylo by stačilo zničit svět.

Jest zatěžko duchu sledovat tuto myšlenku.

Jsme předmětem lásky beze jména.

Tato obludná láska vyčkává sice,

protože chce naše svobodné rozhodnutí;

ale při tom stále číhá,

a jak jen na okamžik přestaneme se jí vzpírat

(neboť to je hlavním křesťanovým zaměstnáním),

vrhá se nám do náručí,

usidluje se v našem srdci, jež to nechápe,

převrací náš život

a činí nás odpornými sobě samým i celému světu.

Neopouští nás nikdy, neboť její žádost jest věčná.

Při sebe menší známce slabosti vrhá se na naši duši,

osvobozuje ji od ní samé, duše se zmáhá šílenství,

a hůře než to, duše láskou tou otupí pro vše světské.

Stává se účastnou trýzní této lásky,

vzbuzuje v ní tužby, jimž nenalézá výrazu,

žádost, které si nemůže přiznat,

láska ta v ní vzrůstá a zabila by ji, kdyby mohla zemřít,

ale žije, aby trpěla.

Sv. Terezie z Lisieuxe pokárala novicku, která je pravila,

že si postěžuje na své utrpení Pánu Ježíši

a že se vypláče u Jeho nohou,

On aspoň že jí vždycky porozumí a ji potěší.

Pravila jí:

„Plakati před Pánem Bohem? Toho se chraňte!

Před Ním smíte ještě méně být smutná než před tvory.

Vždyť náš dobrý Mistr má jen naše kláštery,

aby se potěšil; přichází k nám, aby si odpočinul

a zapomněl na ustavičné stesky svých přátel ve světě.

Vždyť zde na zemi se pořád pláče a naříká

a neuznává se blaho Kříže;

a vy chcete jednat jak obyčejní smrtelníci?

Upřímně mluvíc, to není láska nezištná.

Na nás jest, abychom Ježíše potěšovaly, a ne On nás!

Vím, On má tak dobré srdce,

že když pláčete, osuší vaše slzy, ale sám odejde smuten,

protože si nemohl u vás odpočinout“.