Zahradník

Jednou na Velký pátek byla svatá Terezie z Avily uchvácena Boží milostí a viděla celý širý svět v podobě veliké zahrady, v níž byly shromážděné různé květy ze všech končin světa. Na celé zahradě bylo veliké ticho. Ani jeden květ nejevil známky života.

A tu náhle do zahrady vstoupil muž vážné tváře, vysoké postavy. Jeho tělo halil sněhobílý šat. V ruce měl stříbrnou konev. Přišel, aby žíznící a jako mrtvé květy osvěžil a vzkřísil vláhou, po níž všechny toužily.

A zahradník se sklonil se a začal z konve zalévat uvadlé květy. Ale byla to podivná vláha, jež kanula z konve na zem. Nebyla to voda, která z křišťálového pramene protékala zahradou, byla to krev, která bohatým proudem vytékala z konve.

A květy, jichž se dotkla jen jediná kapka podivné vláhy, jako zázrakem se otvíraly, zvadlé a jako zlomené stonky se napřímily a hleděl k nebesům. Ale některé květy byly nehybné a stály tu mrtvé, jakoby nepocítily vláhu, která se jich dotkla. A byly také takové, které dříve rovné, lámaly se a padaly k zemi.

Světice s úžasem sledovala zahradníka, který tiše, mlčky kráčel zahradou a zaléval její záhony krví.

A když zjevení pominulo, vrátila se mezi své řeholní sestry a pravila: „Viděla jsem Krista. Šel světem a zaléval jej vlastní krví. Tou krví, která kanula z jeho probodených rukou a nohou. Krví, jejíž poslední krůpěje vynutilo kopí, jež římský setník vbodl do Kristova srdce.

Krev Páně je životodárnou rosou a nejúrodnější vláhou lidských duší. Dnes na Velký pátek kanula z kříže jeho svatá oběť za hříchy celého světa. V této krvi očistily duše milující Krista, všechny své viny. A sám Kristus je přioděl bílým rouchem, jako své přátele, kteří mají vejít v síň hodovní.

Kristova Krev zjednala lidstvu odpuštění. Ale lidé stále hřeší, stále trpí výčitkami svědomí, stále potřebují obětní krev Kristovu, jež by je očišťovala. Proto Kristus ve své oběti na oltáři stále pokračuje. Krev jeho stále teče. Pojďme sestry a uctěme svého Spasitele“.

A když svatá Terezie, provázena zástupem řeholnic, vstoupila do chrámu, zdálo se jí, že nebeský Zahradník v sněhobílém šatě, s láskyplným pohledem svých očí zase tu stojí a z jeho konve, kterou má v rukou tiše kane zázračná vláha duší, jeho svatá krev.